Už se stává téměř tradicí, že se jednou za rok objevím jako jedna z organizátorů na florbalovém turnaji. Paradoxní je, že florbalovým pravidlům extra neholduji a sedím za pultem bodového rozhodčího.
Abych to upřesnila, turnaj, o kterém mluvím, je spíše amatérský, takže není problém, abych se na tuto pozici dostala. Samozřejmě že za stolkem a čudlíkovým zařízením nesedím sama. Se mnou se střídají, diskutují a radí mé velmi dobré kamarádky. Jedna blonďatá jak sluníčko v poledne a mé vlasy jsou oproti jejím pouze břečka s pár zlatými odlesky a druhá, jež je v některých situacích a zejména při souboji s bodovacím zařízením pěkně vybarvená blonďatá brunetka.
Jediný, kdo by mohl narušit náš hvězdný tým bodových rozhodčích, by mohl být rozhodčí skutečný, opravdový a dokonce s licencí. Ze začátku se v pohodě hrálo, my jsme sem tam luply někomu bod a sem tam si napsaly čárku k hráči, který dal gól. Nicméně se z protější strany hřiště, kde stál rozhodčí, na nás začala svalovat mračna. Nejen že jsem se párkrát pokusila o sebeironický vtip, kterým jsem chtěla naznačit, že florbalu ne zcela rozumím, ale jinak jsem vzdělané a chytré děvče, vtip ovšem rozhodčím nebyl přijat. V některé části mezi přestávkami se rozhodčí vydal směrem k našemu místu pobývání a lehce glorifikovaným hlasem pana nejlepšího nám oznámil: „Děvčata, víte co, já vám to vždycky přijdu říct, jak to bylo!“ Ona věta nezní až tak hrozivě, ale když si ji dosadíte do správně intonace, budete se cítit jako úplně blbá, nevzdělaná a naprosto neschopná blondýna. V tom okamžiku jsem pana božského rozhodčího začala vnitřně nenávidět. Uvnitř mysli jsem ho lynčovala za všechno, co si doposud dovolil. Například jak sprostě hodil svoje pití a jídlo na náš malinký stůl, posléze tam položil i svůj ultra extra úžasný chytrý telefon a peněženku za pronesení věty: „Hlídej!“. Ve fázi, kdy, se začnu cítit jako něčí pes, vytáhnu své nejvražednější pohledy, kterými se snažím „páníčka“ spalovat. Nepovedlo se. Tak si aspoň vystačím s diskusí ohledně tohoto pána se svými dvěma kolegyněmi. Ono by ani tak nevadilo, že jsme se o něm bavily docela nahlas, protože byl většinou na druhé straně hřiště, nicméně jsme posléze zjistily, že pár metrů za námi sedí jeho přítelkyně.
Duševní paráda nebyla vyvolaná jen panem rozhodčím, ale i celým ansámblem haly. Bylo tam řekněme 95 % mužů, my tři a několik přítelkyň hrajících hochů. Dále tam bylo super čudlíkové zařízení a obrovská světlená tabule s číselnými údaji, zabývajícími se právě zápasem. Velitelkami cedule jsme byly my tři a zejména ta nejblonďatější. To znamená, že se po nás v jednom kuse řvalo, že máme špatně góly, že nestopujeme čas, i když se čas podle pravidel stopoval pouze v poslední půl-minutě hry. Nicméně ženský element a barva vlasů vzaly za své a my jsme se cítily jako ženy z 19. století, velmi ponížené a i když nejsme feministky, toužily jsme po emancipaci a aspoň malém uznání, týkajícím se naší docela slušné inteligence.
K uznání inteligence asi nedošlo, ale nevadí, spokojme se s tím, že jsme pro tento turnaj aspoň krásné a reprezentativní třešničky na vítězném poháru.
